Ezechiel Landau haLevi (1712-1793)
Yechezkel Landau (1712-1793)
Ezechiel Landau byl posek (židovský učenec, který může přijímat závazná rozhodnutí při výkladu duchovních zákonů, které se týkají ortodoxně židovského způsobu života) halachy – židovského práva a pražský vrchní rabín. Je také znám pod přezdívkou odvozenou z názvu jeho nejznámějšího spisu: sbírky respons Noda bi-Jehuda (נודע ביהודה – „Jest známo v Judeji“)
Narodil se 8. listopadu 1713 v polském Opatówě. Své široké vzdělání získal v talmudické ješívě v Brodech, kde se po jejím ukončení stal roku 1734 rabínským soudcem – dajanem. Tuto funkci zastával jedenáct let a poté, roku 1745, byl povolán k rabínskému úřadu v Jampolu, kde působil devět let.
V oné době vrcholil spor mezi amsterdamským rabínem Jakobem Emdenem a bývalým pražským rabínem Jonatanem Eibenschützem, jehož obviňovali z příslušnosti k lžimesiášskému hnutí šabatiánů. Landau se ještě jako jampolský rabín snažil svou autoritou učinit konec tomuto sporu, který „narušoval život židovské obce po mnoho let“. Jeho role v konečném řešení tohoto sporu byla vnímána jako „velmi taktní“.
Tento jeho postoj jistě sehrál svou roli při rozhodování pražské židovské obce, která roku 1754 pozvala Landaua do Prahy a nabídla mu post vrchního rabína města. Landau pozvání přijal a od roku 1755 zastával nejvyšší rabínský úřad v Praze téměř 40 let, až do své smrti koncem dubna roku 1793.
Svého úřadu se ujal v těžkých dobách. Krátce před jeho příchodem lehla popelem značná část domů pražského ghetta při ničivém požáru. V létě 1757 začalo obléhání a bombardování Prahy Prusy. Tehdy rabín Landau osvědčil svou loajalitu vládnoucím Habsburkům, když vyhlásil velkou klatbu – cherem nad všemi, kteří by i sebemenším způsobem pomáhali nepřátelům.
Jedním z důvodů, které ho k tomuto kroku vedly, byla jistě snaha ochránit pražské Židy před nařčeními ze zrady. Rabín Landau však taktéž nabádal židovské muže, aby spolu s ostatními Pražany hájili své město a pomáhali při hašení četných požárů. Navíc nejen slovy, ale i penězi a potravinami pomáhal nejchudším obyvatelům pražského ghetta, jejichž osud byl při obléhání Prahy ještě žalostnější než v dobách míru.
Yechezkel Landau was a posek (a Jewish scholar who can make binding decisions in the interpretation of spiritual laws that pertain to the Orthodox Jewish way of life) of halacha - Jewish law and the Chief Rabbi of Prague. He is also known by a nickname derived from the title of his most famous writing: the collection of respons Noda bi-Yehuda (נודע ביהודה - "It is known in Judea")
He was born on November 8, 1713 in Opatów, Poland. He received his broad education at the Talmudic yeshiva in Brody, where after graduating from it he became a rabbinical judge - a dayan - in 1734. He held this position for eleven years and then, in 1745, was called to the rabbinical office in Jampol, where he served for nine years.
At that time, the dispute between the Amsterdam rabbi Jakob Emden and the former Prague rabbi Jonathan Eibenschütz, who was accused of belonging to the Shabbatean movement, was at its height. Landau, still as rabbi of Jampol, tried to use his authority to put an end to this dispute, which had "disturbed the life of the Jewish community for many years". His role in the final resolution of this dispute was seen as "very tactful".
This attitude certainly played a role in the decision of the Prague Jewish community, which invited Landau to Prague in 1754 and offered him the post of chief rabbi of the city. Landau accepted the invitation and from 1755 held the office of chief rabbi in Prague for almost 40 years, until his death at the end of April 1793.
He took office in difficult times. Shortly before his arrival, a large part of the houses of the Prague ghetto were burnt down in a devastating fire. In the summer of 1757 the siege and bombardment of Prague by the Prussians began. At that time Rabbi Landau proved his loyalty to the ruling Habsburgs by declaring a great curse - a cherem over all those who would help the enemy in even the slightest way.
One of the reasons that led him to take this step was certainly the desire to protect the Jews of Prague from accusations of treason. However, Rabbi Landau also urged the Jewish men to defend their city together with other Prague citizens and to help in putting out the numerous fires. Moreover, not only with words, but also with money and food, he helped the poorest inhabitants of the Prague ghetto, whose fate was even more miserable during the siege of Prague than in times of peace.