Synagoga byla postavena v letech 1905–1906 podle projektu vídeňského architekta a císařského stavebního rady Wilhelma Stiassneho jako náhrada za tři synagogy (Zigeinerovu, Velkodvorskou a Novou), které byly zničeny v letech 1898–1906 během asanace. Ačkoliv spolek, který si vzal za své zajistit výstavbu synagogy, byl založen již v roce 1896, trvalo deset let, než byla synagoga dne 16. září 1906 slavnostně otevřena. V prvních letech nesla jméno Jubilejní chrám císaře Františka Josefa na památku padesátiletého výročí jeho panování, připadající na rok 1898. Po první světové válce se pomalu vžil současný název Jeruzalémská synagoga podle ulice, v níž se nachází. Ta však nemá se synagogou nic společného: ulice je pojmenována podle bývalé jeruzalémské kaple kostela sv. Jindřicha, který se nachází v jejím sousedství.

Jeruzalémská synagoga je unikátní tím, že je jedinou z osmi synagog postavených podle projektu W. Stiassneho, ve které se dosud konají pravidelné bohoslužby. Výjimku tvoří pouze válečná léta 1941–1945, kdy zde byl umístěn sklad zabaveného židovského majetku.

Kromě bohoslužeb slouží synagoga i jako kulturní a výstavní prostor. Při pravidelných koncertech si zde návštěvníci mohou poslechnout unikátně dochované původní varhany z dílny Emanuela Štěpána Petra.

Židovská obec v Praze připravila v Jeruzalémské synagoze novou výstavu Praha moderní, Praha židovská / židovští architekti meziválečné éry, která představuje významnou, avšak dlouho opomíjenou kapitolu českých architektonických dějin. Pro veřejnost bude výstava otevřena od 4. června a potrvá do konce roku 2026.

Výstava představuje dvanáct osobností, jejichž profesní dráhy a životní osudy zásadně poznamenaly dramatické události 20. století. Mnozí byli nuceni emigrovat, jiní zahynuli během nacistické perzekuce. Ti, kteří přežili, často po roce 1948 odešli do zahraničí. V důsledku nacismu i následného komunistického režimu byly jejich práce i osobní příběhy na dlouhou dobu vytlačeny z historické paměti.

Návštěvníci se seznámí s tvorbou architektů Rudolfa Welse, Paula Alberta Kopetzkého, Leopolda Ehrmanna, bratří Otto a Karla Kohnových, dvojice Ernsta Mühlsteina a Viktora Fürtha, Otto Zuckera, Martina Reinera, Františka Zelenky, Elly Oehlerové a Eugena Rosenberga. Jejich dílo vznikalo v prostředí první republiky, které umožňovalo svobodný kontakt s nejvýznamnějšími centry evropské avantgardy, včetně Bauhausu, ruského konstruktivismu či ateliéru Le Corbusiera.

Výběr architektů a autorské medailony připravil historik architektury Zdeněk Lukeš, který se problematice dlouhodobě věnuje. Výstava navazuje na badatelskou práci zahájenou projektem Splátka dluhu z roku 2002 a přispívá k dalšímu poznávání osudů i díla architektů, kteří byli neprávem opomíjeni.

Výstava je nejen připomínkou významných tvůrců moderní architektury, ale také svědectvím o kulturní rozmanitosti meziválečné Prahy a o osudech lidí, jejichž životy zásadně ovlivnily dějiny 20. století.